Tak šel čas s Indym
James Bond? Luke Skywalker? Vinnetou? V tom, kdo je největším filmovým hrdinou, mám již řadu let jasno. Narodil se v roce 1977 na Havaji, kde zrovna Steven Spielberg a George Lucas, dva nadějní hollywoodští filmaři, trávili společnou dovolenou. Shodli se na tom, že americký film postrádá hrdinu ze staré školy, který neustále visí "někde nad propastí". A tak uzavřeli gentlemanskou dohodu: natočí sérii filmů, jejichž hrdinou bude nekonvenční archeolog a neohrožený dobrodruh Indiana Jones. Lucas obstará námět a finance, Spielberg se ujme režie.
Bylo mi asi jedenáct let, když jsem poprvé viděl Dobyvatele ztracené archy. Tak se jmenovalo první filmové dobrodružství Indiana Jonese. Už tehdy jsem měl oči navrch hlavy. Bylo mi, jako bych se sám ocitl v daleké exotické zemi, vyhýbal se svištícím kulkám zákeřných nepřátel, poskakoval mezi jedovatými hady a slyšel zlověstný šepot duchů vypuštěných z Archy úmluvy. Indiana Jones se tak pro mě stal Indym, hrdinou, v jehož společnosti jsem se cítil nadmíru dobře. Hrdinou, s nímž jsem chtěl zažívat další a další dobrodružství.
Dobyvatelé ztracené archy, Indiana Jones a chrám zkázy, Indiana Jones a poslední křížová výprava. Tři filmy, které mne provází už od dětství. A vůbec nestárnou. Dva z nich jsem vloni viděl i na velkém plátně, kde jejich mimořádné kvality vynikly o to více. A jaké pocity jsem při tom zažíval? Jako bych se spolu se svým milovaným hrdinou vrátil v čase. Ale jen na chvíli, protože Indy se nezastavil někde v minulosti a přibývající léta se podepisují i na něm.
Indyho výjimečnost spočívá také v tom, že stárne společně se svými fanoušky. Když se před patnácti lety vrátil ve filmu Indiana Jones a království křišťálové lebky, měl už šedivé vlasy a bolavé klouby. Ale pořád to byl on! Spousta diváků sice dávala najevo své zklamání, já byl ovšem spokojený. To, že nestárnou Indyho dřívější dobrodružství, přece ještě neznamená, že nemůže stárnout jejich protagonista. Indy není James Bond, postava, kterou prostě přeobsadíte, když její herecký představitel trochu zestárne. Protože Indiana Jones rovná se Harrison Ford!
Letos se Indy vrátil do kin naposledy. Poprvé bez Spielbergova režijního dohledu, ale stále s Fordovou tváří. Chvíli jsem váhal, zda chci být vůbec u toho. Stížnosti se kupily ze všech stran, navíc žijeme v době, která hrdinům našeho dětství příliš nepřeje. Jen si vzpomeňme, jakým způsobem byl nedávno pošlapán odkaz původní trilogie Hvězdných válek. Pak mi ale došlo, že v tom Indyho přece nemůžu nechat samotného. A respekt byl mnohem silnější než pouhá zvědavost.
Nakonec jsem z kina odcházel s pocitem úlevy. Nebýt nepodařených speciálních efektů, neměl bych k filmu Indiana Jones a nástroj osudu vážnější výhrady. Společnost zestárlého Indyho, jenž se ocitl v době, které už vůbec nerozumí, mi totiž byla také velmi příjemná. Navíc jsem pocity svého nejoblíbenějšího filmového hrdiny zcela sdílel. Ani já totiž moc nechápu dnešní dobu. Ale odmítám se jí nechat převálcovat. Jedna má kamarádka mi nedávno napsala, abych byl na sebe hrdý, protože nejdu s davem. A možná to samé nám vzkazuje i Indy.
Nepíši recenze na nové filmy. Důvod je prostý. Vystavoval bych se totiž riziku, že toho z jejich děje vyzradím čtenářům zbytečně mnoho. A tak jsem nenapsal ani recenzi na poslední Indyho dobrodružství. Snad ale mohu říci, že se s námi Indy rozloučil nanejvýš důstojně. Předvedl, že si umí poradit v každé době, aniž by se jí musel příliš přizpůsobovat. Vlastně by se dalo říci, že tentokrát nehledal pouze další historický artefakt, ale také smysl svého života.
Na filmové plátno se už Indy nevrátí. Těch více než čtyřicet let, které na něm strávil, se však zhmotnilo v pětici filmů, které jsou buď zcela výjimečné, nebo alespoň velmi dobré. Zanechme tedy lítosti nad tím, že jedno dlouhé filmové dobrodružství definitivně skončilo. Mnohem důležitější přece je, že skončilo tak šťastně, jak to jen bylo možné. A také to, že jej můžeme prožívat stále znovu. Neboť pro Indyho platí totéž, co pro samotný film. Je věčný!
Napsáno pro Český rozhlas Brno, pořad Zelný rynk. Publikováno s laskavým svolením paní prof. Aleny Blažejovské.
Foto: Pixabay